Po té, co jsme poprvé odehráli představení jsme byli pozváni na kávu v Divadle mladého diváka. Ocitli jsme se ve stroze vybavené kanceláři, které vévodil stůl z padesátých let. na skříních bylo několik maket scén a na stěnách plakáty divadla. Dozvěděli jsme se, že plat v divadle je jenom dva tisíce pět set hřiven. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, přeci jsem se nedopočítal, jak bych z toho platu dokázal vyžít, když je jedna hřivna přibližně stejná hodnota, jako jedna koruna. Prostě, když lidé žijí v páru, tak se nějak vyskládají na nájem i na jídlo. Jinak jsme se dozvěděli, že Divadlo mladého diváka i hodně cestuje, byli v Turecku, Polsku a dalších zemích.
Po krátké kávě už nás čekal před divadlem Dima, náš průvodce. Kolegu Sergeje odvezl k hotelu, kde se setkal po čtyřiceti letech se svými příbuznými. Já jsem s Dimou zůstal v autě sám a jeli jsme na oficiální večeři. Až těď mi došlo, jak jsem to měl se Seržou jednoduché. Vždy mluvil on, já jsem mlčel a poslouchal. Ale teď jsem najednou byl zasypáván otázkami, kterým jsem jen tak stěží porozuměl. Měl jsem nastraženy všechny smysly, snažil jsem se odpovídat lámanou ruštinou, občas češtinou. Dima naštěstí myslel i na tohle a tak jsme zajeli pro jeho novou asistentku z Brna, která nám pomohla s překladem.
Když jsme vešli do restaurace, tak jsem pochopil, že jsem na oficiální večeři s honorárním konzulem ČR. Měli jsme „chambre separé“ na stole byl bílý ubrus a broušené sklenice na víno, nad stolem visela nějaká replika renesančního malíře. Dima touhle večeří zabíjel dvě mouchy jednou ranou. Měl uhostit českou návštěvu a také přijmout novou českou lektorku do Charkovské kanceláře. A tak na stole přistála neodmyslitelná karafa s vodkou, přičemž Dima nepil, protože řídil a taky protože vůbec nepije. Před pár lety prostě přestal. K vodce jsme dostali talíř nakládané zeleniny. Nakládaná zelená rajčata v kopru a česneku bych doporučil ochutnat každému. S vynikající Ukrajinskou vodkou je to prostě kombinace k nezaplacení. Dima nám ukazoval svou čtyřletou dceru, o které říkal, že je „malinkij vzrostlij“, jako že je malá dospělá. Už teď se učí anglicky a Dima je na ni náležitě hrdý. Za chvíli přinesli šašlik – dlouho nakládané maso, které se peče na jehle, k tomu byla červená omáčka, ve které byla i trocha medu a nějaké koření. Říkal jsem si, co asi jí Sergej a těšil jsem se, jak bude slintat, až mu to budu vyprávět.
Dima je srdcem i duší politik, to se mu nedá upřít. Před lety byl v městském zastupitelstvu, potom dělal mezinárodní obchod s českou republikou, dodávali nějaká zařízení pro Temelín a teď je honorárním konzulem ČR v Charkově. Nechyběl mu vtip, úsměv a dumal o korupci na Ukrajině, že jak se jí zbavit… Na rozumný návod, nebo řešení jsme však u stolu nepřišli. Poradil jsem mu spolupráci s naší Rekonstrukcí státu, třeba to jednou k něčemu bude a třeba to bude zrovna Dima, kterému se podaří korupci na Ukrajině zmírnit.
