Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, který se ztotožnil s rozhodnutími ministra kultury a Ministerstva kultury ve věci zamítnutí návrhu na registraci tzv. Konopné církve s tím, že ji nelze považovat za církev ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, neboť její členové nevzývají náboženskou víru.
Uvedený názor Nejvyšší správní soud potvrdil, stejně tak jako kritéria, jimiž byla „věrouka“ Konopné církve posuzována. Za podstatnou považoval především metafyzičnost víry – předmětem víry by měla být jakákoliv entita (ať již je nazývána jakkoliv) přesahující fyzický svět, kterou proto nelze vnímat lidskými smysly. Náboženské vyznání by se též mělo zabývat zásadními existenciálními otázkami, tedy otázkami života, smrti či smyslu bytí. Učení náboženského vyznání by rovněž mělo být komplexní a představovat ucelený pohled na svět. Z náboženské víry by měl vyplývat též morální či etický systém. Ačkoliv podle Nejvyššího správního soudu není nutné, aby každá náboženská víra naplňovala veškerá uvedená kritéria, alespoň některá z nich by zpravidla splňovat měla.
To ovšem nebyl případ učení Konopné církve, které neodpovídalo žádnému z uvedených kritérií. Předmět víry nepovažoval NSS za metafyzický, protože jím byla rostlina konopí a její tvrzené empiricky ověřitelné léčivé účinky bez přesahu fyzického světa. Učení Konopné církve se ani nezabývalo žádnými existenciálními otázkami a nenabízelo ucelený komplexní pohled na svět, naopak se soustředilo pouze na konopí a jeho prospěšnost. Stěžovatel se sice soudu snažil doložit existenci etického systému víry konkrétními zdokumentovanými činy členů církve, jednalo se však v zásadě o snahy o společenskou rehabilitaci konopí (včetně jeho legalizace), u kterých nebylo zřejmé, že byly konány na základě náboženské víry.
Nejvyšší správní soud dále v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že náboženská víra musí dosahovat určitého stupně naléhavosti, vážnosti, soudržnosti a důležitosti. V daném případě nebylo možno „věrouku“ považovat za soudržnou, neboť obsahovala několik vnitřních rozporů. Pochybnosti měl NSS i o vážnosti náboženské víry; nepřehlédl několik okolností, které svědčily o tom, že skutečným záměrem žadatelů o registraci církve bylo rozšíření možnosti nakládání s konopím coby „modlitební pomůckou“.
Jak v závěru rozhodnutí shrnul předseda senátu Viktor Kučera, v učení Konopné církve „zcela absentuje vztah k metafyzickému, resp. sakrálnímu světu, neřeší existenciální otázky, zaměřuje se pouze na specifický aspekt života (prospěšnost konopí) a neobsahuje srozumitelný etický systém. Toto učení nevyhovuje ani kritériím opravdovosti náboženského vyznání, a to zejména proto, že je vnitřně rozporné a jsou významné pochybnosti o jeho vážnosti – ze stěžovatelova jednání vyplývá, že jeho skutečným cílem je dosáhnout možnosti širšího nakládání s konopím, nikoliv vzývání náboženského vyznání. Jakkoliv může být stěžovatelova víra v prospěšnost konopí opravdová, podle názoru Nejvyššího správního soudu může být pouze světským přesvědčením, nikoliv náboženským vyznáním, které je inherentním předpokladem každé náboženské společnosti či církve.“
Celý rozsudek pátého senátu ze dne 10. 3. 2023 ve věci sp. zn. 5 As 21/2022 je dostupný na www.nssoud.cz, zde Úřední deska.
