Autor: Jara Novák
Kostelní věž viditelná zdaleka, hodová mája, zpěv chlapců i zvony zdravící dědinu. Píseň „U Břeclavi v Poštorní“ v několika verších zachycuje svět, který je obyvatelům jižní Moravy důvěrně známý.
Na první pohled je to jednoduchá písnička. Když se ale člověk začte do jejích slov, najde v nich vlastně malý obraz Poštorné i celého kraje pod Pálavou.
„U Břeclavi v Poštorní pěkný kostel tam stojí…“
Právě kostel a jeho vysoká věž stojí v úvodu písně jako výrazný symbol Poštorné. Podle textu je věž vidět až od Pálavy – a během několika málo taktů se tak propojuje Břeclav, Poštorná a jeden z nejvýraznějších symbolů jižní Moravy.
Píseň ale není jen o krajině.
Je především o lidech, kteří v ní žijí.
Kraj pod Pálavou, kde se lidé scházejí
Další sloka už připomíná svět hodů, májí a společného zpívání:
„Je to kraj pod Pálaví, tam sa chlapci scházejú, zpívajú si pod májú, pod tú májú hodovú…“
Několik jednoduchých vět vystihuje něco, co k jižní Moravě patří po generace. Lidé se scházejí, zpívají, slaví společně hody a předávají tradice dál.
Nejde přitom jen o kroje nebo lidové písně. Folklor vždy tvořili především lidé a jejich vztah k místu, kde žijí.
A právě to je z textu cítit možná nejsilněji.
Zvony, dědina i láska
Závěrečná část písně je ještě osobnější.
Zvony z kostelní věže zdraví dědinu a do vyprávění vstupuje také jeden z nejčastějších motivů moravských lidových písní – láska.
„Kerý šohaj milú má, v srdenku ju nosivá…“
Vedle kostela, krajiny, hodů a společného zpívání se tak objevuje také obyčejný lidský příběh.
Možná právě proto podobné písně dokázaly přežít celé generace. Nevyprávějí o vzdáleném světě. Vyprávějí o místech, která lidé znají, o lidech, které potkávají, a o věcech, které prožívají stále znovu.
Malý obrázek jednoho kraje
Obrázek s písní „U Břeclavi v Poštorní“ tak není jen notovým zápisem.
Je na něm kostel, vinná réva, květinové ornamenty a především text, který v několika slokách spojuje Poštornou, Pálavu, hody, víru, lásku a vztah k rodnému kraji.
A možná právě takové drobné připomínky nejlépe ukazují, že místní tradice nemusí patřit pouze do muzeí a archivů.
Dokud se písně zpívají, dokud se lidé scházejí pod májí a dokud si jejich příběhy připomínáme, zůstávají součástí života našeho regionu.
