Český statistický úřad aktuálně zveřejnil předběžné ekonomické závěry k zemědělství za rok 2022, které opět skončilo se ziskem, nyní však ještě významně větším než jindy (viz zpráva zde). K tomu je třeba poznamenat, že každoročně zveřejňovaná statistická data konstatující kladný celkový hospodářský výsledek zemědělství jsou v naší zemi často interpretována jako údaje dokladující zisk tuzemských zemědělců a to je bohužel velmi zjednodušující a i trochu zavádějící představa. V tom je třeba dát například Zemědělskému svazu a jeho tiskové zprávě k tomuto tématu s poměrně dobrým rozborem hlavních loňských vlivů za pravdu. Tento svaz by ale neměl míchat do jedné argumentace k loňským výsledkům dosud nespuštěnou (a tudíž do zemědělské praxe zatím se nijak neprojevující) redistributivní platbu – to už je manipulace, kterou je třeba jasně odmítnout.

Bližší rozbor těchto statistických výsledků a celé situace v sektoru by jistě vydal na mnoho stran, proto jen k nedůležitějším momentům – předně je zřejmé, že v celkové zemědělské bilanci dle ČSÚ nejsou započítány náklady na vykonanou práci fyzických osob, kterých je zhruba 25 tisíc z celkem 30 tisíc podnikatelských subjektů v zemědělství. To jsou významné miliardy, které celková kladná čísla posouvají směrem dolů.

Dále je zřejmé, že do celkové bilance zemědělského oboru se započítávají také dotace, jejichž objem je zhruba dvojnásobně vyšší než uváděný „zisk“, takže bez započtení dotací by bylo naše zemědělství každoročně ve ztrátě. Další problém ale spočívá ve skutečnosti, že značná část zemědělských podpor se týká opatření na zlepšení stavu krajiny, a nelze je tak přímo započítávat do statistik týkajících se zemědělské produkce či tržeb za prodej komodit. Statistické finanční ocenění přírodních „komodit“ vyjádřené nějakou konkrétní částkou, jako je třeba zvýšená kvalita půdy, nižší kontaminace zdrojů vody, retenční schopnost travních porostů nebo hodnota biopásů zvyšující biodiverzitu životního prostředí totiž zatím neexistuje. Nejspíš všichni vědí, že důsledky k přírodě zodpovědného hospodaření mají svou hodnotu, ale ne všichni už vědí, že ta může být někde i vyšší, než je samotná zemědělská produkce. Právě to je ostatně stále významnějším důvodem dotací do zemědělství, který je obecně označován jako způsob zajištění veřejného zájmu, a takto jsou finanční prostředky směrované do zemědělství ve vyspělých zemích také chápány.

V naší zemi se ale úspěšnost zemědělství stále posuzuje takřka výhradně podle množství vyrobených komodit, zisků či ztrát vztažených na hektar zemědělské půdy, či tržeb za prodávané produkty. Případně, jako je tomu v poslední době v souvislosti s cenami potravin, podle podílu zemědělců na konečné spotřebitelské ceně. Pro skutečně reálné posuzování konkurenceschopnosti oboru nejsou ovšem statistická produkční data úplně dostatečná, a je škoda, že často slouží v interpretacích vytržených z kontextu k odůvodňování potřeby dalšího nárůstu dotačních podpor. 

Pro dlouhodobou ziskovost a úspěšnost tuzemského zemědělství jsou ale důležité ještě jiné faktory. Jedním z těch zásadních je úroveň přidané hodnoty k primární zemědělské komoditě, která je v ČR jedna z nejnižších v rámci EU. Zpracování zemědělské „suroviny“ přímo na farmě i prodeji takto vyrobených potravin konečnému spotřebiteli totiž brání celá řada bariér, konečným výsledkem je pak příliš málo malých a středních výrobců potravin, nižší nabídka potravin na trhu a v konečném důsledku také neočekávatelné výkyvy cen potravin, včetně jejich zdražování, pokud se ocitne některý z průmyslových velkoproducentů potravin v problémech. Cílená podpora zpracování zemědělské produkce v hospodářství zemědělce přitom vede právě k vytváření vyšší přidané hodnoty, ale také ke snížení závislosti zemědělců na dotacích a stabilizaci cen potravin, neboť na trhu s nimi je větší konkurence. Nejde určitě o jediné řešení, ale může významně pomoci a politici by se měli snažit jej využít, neboť jim mimoděk přinese i posun v řešení řady dalších souvisejících společenských problémů.

Cestou k tomu všemu je nepochybně snížení stávající byrokracie, která neúměrně zatěžuje celý podnikatelský sektor a nejvíce především menší podnikatelské subjekty. Zejména pak, pokud by se takoví zemědělští prvovýrobci chtěli vydat směrem k dalším úpravám své produkce a tím i ke zkrácení celého obchodního řetězce. Náročné a někdy nesmyslné požadavky vyplývající z české legislativy logicky mnohé sedláky totiž od jakéhokoli stupně zpracování zemědělských surovin velmi odrazují. Problém je ale i na straně maloobchodu, který není schopen akceptovat skutečnost, že nabídka některých typů zemědělských surovin a potravin z nich vyráběných od menších a středních zemědělců je sezónní, v čase se měnící, a k dispozici je pouze v konečném objemu. V nabídce maloobchodu proto dostávají přednost průmysloví výrobci potravin, což dále konzervuje stávající strukturu tuzemského trhu s potravinami se všemi negativními důsledky, které z tohoto stavu plynou.

Dalším nelichotivým ukazatelem, jak na tom české zemědělství se svou konkurenceschopností skutečně je, je dlouhodobý schodek agrárního zahraničního obchodu, který navzdory pohádkám o specifickém českém modelu velkých a silných podniků ve skutečnosti potvrzuje slabou pozici českého zemědělství vůči okolním státům, které fungují na vyladěnějším trhu. Zlepšení celé situace ale nepřijde na základě žádných dotací nebo zásahů do trhu nebo po přemlouvání obchodníků. Pomůže jen promyšlená řada navazujících systémových úprav v nastavení zemědělské politiky, která musí začít zejména přiznáním si skutečnosti, že za uplynulá desetiletí se v ní udělala řada opravdu závažných chyb.   

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno