Martin Mišík
Martin Mišík

Zdravím vás, milí čtenáři našeho zpravodajství. Jmenuji se Martin a obvykle vám sem přidávám informace z regionu, ale protože je teď pro reportéry spíše okurková sezóna a také proto, že okolnosti nám náhle přihrály možnost udělat i pěknou zahraniční reportáž na pokračování, rozhodli jsme se Broňou, naším ředitelem, že vám dáme takový malý povánoční dárek a pokusíme se vám přinést obrázky ze života na Ukrajině a také malý vhled do života herců a klaunů.

Kapitola první: Jak to celé začalo

Před týdnem jsem seděl v kuchyni, vyhledával a psal zprávy na RTVJ, když v tom mi zazvonil mobil a v něm Sergej, ředitel našeho brněnského divadla, které se jmenuje Facka. Jen jsem to zvedl, v rychlosti mi popřál hezký nový rok a hned spustil, jak to ředitelé mívají ve zvyku: „Martine, poslouchej, já vím, že jsi tajemníkem a že se věnuješ víc produkci, než hraní, ale dívej… Chlapi z „národního“ nemůžou a já potřebuju parťáka klauna na Tůdle Nůdle… víš volali mi z Českého centra, že by jsme to zahráli pro děcka na Ukrajině.“ „Aha…“ chvíli jsem přemýšlel, „…a to jako to budem hrát v ruštině?“ „No jasně, to dáš, to se naučíš, vždyť si to představení viděl už stokrát!“  A já si naivně představoval tu krásnou dlouhou cestu autem, tak jak jsme kdysi před lety jeli s jiným divadlem do Lvova.

Jenže, když jsme se se Sergejem potkali na první zkoušce, kde jsem se já, skoro neherec (prostě jsem jen nehrající režisér) měl stát pod vedením jednoho z nejlepších učitelů klaunem, dozvěděl jsem se, že rozhodně nepojedeme autem. Pomalu, ale jistě mi začalo v hlavě svítat, že ta chvíle, které jsem se v životě nejvíce obával právě přišla. Protože Sergej začal: „Ták a budu po tobě potřebovat číslo pasu, kvůli letence…“ „Letence?!“ Vyhrknul jsem ze sebe. „No ano, čemu se divíš?“ „Když já jsem ještě nikdy neletěl.“ Sergej se chytl za hlavu: „Áh to jsem si teda vybral parťáka! Snad nemáš strach z lítání?“

Pomalu jsem polknul, hra už byla rozehraná, RTVJ ode mne očekává reportáž, za divadlo Facka nás mám reprezentovat v zahraničí, ustoupit už nemůžu. Jo, já to věděl…, to čemu jsem se vyhýbal, jako čert kříži je tu a už se tomu nevyhnu!

Takže mi držte palce, startujeme zítra 14.1. v 11:15. Beru s sebou roubík i foťák a slibuju si, že nebudu křičet a snad se ani klepat hrůzou, až se to monstrum odlepí od země. A budu upřímně rád za vaše komentáře, dotazy a třeba i náměty, co by jste se o Ukrajině chtěli dozvědět. Na zážitky i reportáž se těší

Martin Mišík, reportér RTVJ