Prázdné místo u rodinného stolu s sebou přináší svíravou bolest a pocit naprosté bezmoci. Místo abychom si dopřáli čas na truchlení, podléháme zvyku odevzdat všechny starosti odosobněnému systému. Zapomínáme přitom na staré tradice, které našim předkům pomáhaly ty nejtěžší životní ztráty překonat. Dovolte si alespoň na malou chvíli zpomalit a zjistit, jak můžeme i v dnešní době vyprovodit své blízké s naprostou důstojností.
Dovolte mi začít obyčejným obrazem, který mnozí z nás tak dobře znají. Rodina se sejde u jednoho stolu a vzduchem voní nedělní oběd. Všechno se zdá být v naprostém pořádku, dokud nám pohled nesklouzne k jedné prázdné židli. V tu chvíli se nám sevře hrdlo a slova najednou ztrácejí smysl. Odejít z tohoto světa je sice nevyhnutelné, ale ztráta milovaného člověka nás vždycky zasáhne v tu nejméně vhodnou dobu. Společnost kolem nás tak nějak tiše očekává, že ten hluboký zármutek rychle překonáme a vrátíme se do běžného provozu. My přitom potřebujeme přesný opak. Potřebujeme čas. Zastavení. A hlavně potřebujeme pochopit, co se v těch prvních hodinách a dnech vlastně odehrává.
Dříve se o vše postarala semknutá komunita. Jakmile na vesnici zazvonil umíráček, lidé se přirozeně zastavili a zjišťovali, komu mohou v těžké chvíli pomoci. Dnes jsme na tu nejtěžší životní zkoušku často úplně sami a jsme tlačeni k tomu, abychom veškerou péči rychle odevzdali do rukou institucí.
Křehká hranice mezi pravidly a skutečným lidským citem
Odvádějí našeho blízkého a my za ním zavíráme dveře. Zůstáváme v tom úplně sami a často podvědomě přemýšlíme, co se vlastně s tělem za zdmi nemocnic a pohřebních ústavů přesně děje. Existují samozřejmě pravidla a zákony, které mají proces řídit, ale ty představují jen naprosté minimum naší morálky. Někdy je dokonce slepé dodržování paragrafů v přímém rozporu s obyčejnou lidskostí.
Zkušení odborníci z praxe připomínají tragické autonehody celých rodin, kdy zákon formálně zakazuje uložit do jedné rakve maminku a její malé dítě. Z pohledu lidského soucitu a zachování toho nejčistšího pouta by přitom taková výjimka byla jediným správným řešením. Naštěstí v tomto prostředí stále pracují lidé s velkým srdcem, kteří umí hledat cesty i tam, kde končí tabulky.
Pokud v sobě nosíte nevyřčené otázky a strach z toho, jak cizí lidé s vašimi milovanými zacházejí, obrovskou úlevu vám přinese rozhovor o tom co se děje po smrti s Tomášem Kotrlým z českého pietního portálu Memoáry. Z jeho slov sálá hluboká úcta k lidskému tělu a vy brzy zjistíte, že i v těchto nejistých a skrytých momentech lze zachovat absolutní a neochvějnou důstojnost.
Návrat k tradicím nám vrací ztracenou rovnováhu
Nějakým způsobem jsme se vzdali svých přirozených práv. Myslíme si, že musíme jen pasivně přijímat to, co nám systém nalinkuje. Skutečnost je ale taková, že si můžeme část té poslední cesty vzít s ohromnou láskou zpět do svých rukou. Nemusíme být jen němými diváky vlastního smutku.
Mnoho truchlících rodin například vůbec netuší, že každá nemocnice i domov pro seniory musí ze zákona mít vyhrazenou bezplatnou místnost pro úpravu těl zesnulých. Bohužel se tyto prostory často mění jen ve skladiště odložených věcí, protože o nich nikdo neví a my se o svá práva logicky nehlásíme. Můžeme ale najít vnitřní sílu a tyto zapomenuté možnosti znovu objevit
- V nemocniční místnosti si můžete svého blízkého v naprostém soukromí sami omýt a obléknout do věcí, které měl ze všech nejraději
- Tento obyčejný lidský dotek funguje jako nesmírně očistný rituál a pomáhá naší mysli laskavě přijmout novou realitu
- Následně si klidně můžete pouze pronajmout pohřební vůz a pokud se na to vnitřně cítíte, můžete ho po dohodě sami odřídit
- Pro samotný smuteční obřad pak může širší rodina vzít rakev na svá ramena a donést ji až k místu odpočinku přesně podle starých tradic
- Dokonce existuje i možnost si po dohodě s místním hrobníkem hrob pro svého milovaného svépomocí vykopat a vložit do toho aktu tu úplně poslední myslitelnou péči
Opuštěná místa v našich komunitách a tiché výzvy dneška
Když se vytratí tyto společné rodinné rituály, nastupuje obrovské a bolavé odcizení. Nejvíce je to vidět na děsivém nárůstu takzvaných sociálních pohřbů. Jde o nesmírně smutné situace, kdy člověk odejde a nenajde se nikdo z širší rodiny, přátel ani bývalých kolegů, kdo by se o něj s úctou postaral. Vše nakonec musí mechanicky a úředně vyřešit místní radnice.
Průměrný věk těchto lidí, nad kterými se takto tiše zavře voda, přitom vůbec není nijak vysoký a pohybuje se kolem pouhých šedesáti let. Kdyby dnes na vesnici zemřel dobrovolný hasič nebo dlouholetý myslivec, jeho spolky by vytáhly uniformy a vyprovodily by ho na té poslední cestě se vší parádou. My ostatní se musíme naučit být si znovu blíž i v tom běžném a zdánlivě obyčejném životě. O těchto velmi hlubokých a často opomíjených zákoutích posledních věcí člověka si můžete v klidu poslechnout v tomto citlivém zamyšlení
Smíření se ztrátou je nesmírně zdlouhavý a niterný proces. Nikdo ho za nás bohužel neodpracuje. Můžeme si ale výrazně ulevit tím, že k loučení přestaneme přistupovat jako k úřednímu úkonu a vrátíme do něj kus té opravdové, hmatatelné lidskosti. Ta prázdná židle u našeho stolu už tam sice zůstane navždy, ale vzpomínky na člověka, který na ní s námi tolik let sedával, nás nakonec znovu dokážou zahřát u srdce.
