Ústavní soud, Brno, TZ 63/2020

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích, neboť jimi byla porušena práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (vedlejší účastnice řízení) zaplacení částky 350 501,28 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, kterou stěžovatelka uzavřela jako spoludlužník v lednu 2010 se Stavební spořitelnou České spořitelny a.s.

Stěžovatelka se podpisem smlouvy o poskytnutí úvěru stala pojištěnou u Pojišťovny České spořitelny pro případ invalidity, když jako pojištěná přistoupila k Rámcové pojistné smlouvě z prosince 2009, uzavřené mezi vedlejší účastnicí jako pojistitelem a stavební spořitelnou jako pojistníkem.

Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení pak byla v březnu 2011 uznána invalidní v rozsahu III. stupně.

Zaplacení předmětné částky se stěžovatelka nejprve v roce 2012 neúspěšně domáhala z titulu výplaty pojistného plnění; Po dlouhém jednání s pojišťovnou se obrátila na soud. Soudy nejprve vyhověly (okresní soud), ale k odvolání pojišťovny žalobu zamítly (krajský soud), neboť dospěly k závěru, že oprávněnou k podání žaloby není stěžovatelka, ale stavební spořitelna.

Následně se stěžovatelka na soudy obrátila žalobou o náhradu vzniklé škody, soudy po různých rozhodnutích její nárok nakonec uznaly, ale pouze co do částky 53 136 Kč. Ve zbytku, tedy co do částky 297 365,28 Kč, byla žaloba zamítnuta, neboť ke dni podání žaloby v této věci byl již žalovaný nárok promlčen z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní promlčení doby pro uplatnění práva na náhradu škody a pojišťovna námitku promlčení v řízení uplatnila. Argumentaci, že v tomto případě jde ze strany pojišťovny o jednání v rozporu s dobrými mravy, soudy (krajský a nejvyšší) odmítly akceptovat. 

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Závěr shodně učiněný obecnými soudy ohledně promlčení žalovaného nároku (resp. jeho zbývajícího rozsahu) z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby pro uplatnění práva na náhradu škody Ústavní soud nerozporuje. Neudržitelné je však z pohledu Ústavního soudu hodnocení vznesené námitky promlčení optikou dobrých mravů. Zatímco okresní soud dospěl k závěru, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, krajský soud a Nejvyšší soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích usoudily, že vznesení námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice za rozporné s dobrými mravy považovat nelze. Tomuto názoru však Ústavní soud přisvědčit nemůže.

Své rozhodnutí krajský soud založil mimo jiné na argumentu, že rozpor s dobrými mravy nelze v dané věci dovozovat pouze z postavení stěžovatelky jako spotřebitele. Jakkoliv lze souhlasit s tvrzením, že pouze ze samotné skutečnosti, že účastník řízení byl v postavení spotřebitele, rozpor s dobrými mravy paušálně dovodit nelze, není možné současně odhlížet od všech dalších okolností, které byly s takovým postavením stěžovatelky v konkrétním případě spojeny. Nejvyšší soud se od tohoto stanoviska neodklonil.

Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti podle čl. 1 Listiny, je požadavek ochrany slabší strany. Typickým příkladem je ochrana spotřebitele, která je pevnou součástí českého a unijního právního řádu. Východiskem ochrany plynoucí ze spotřebitelského práva je ze své podstaty fakticky nerovné postavení spotřebitele vůči podnikateli. Pokud jedna strana může těžit ze svých profesionálních zkušeností, odborných znalostí, lepší informovanosti o právu či ze snazší dostupnosti právních služeb, zatímco druhá strana takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je tak nutné vzájemné vztahy právně vyvažovat.

Právě uvedené se musí nutně uplatnit též v oblasti poskytování úvěrů, resp. pojištění těchto úvěrů dle rámcových pojistných smluv. I zde má pojistitel coby podnikatel profesionál obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem, jehož orientace v právu i finanční možnosti jsou nutně nižší, přičemž tuto nerovnost by soudy při svém rozhodování měly minimálně zohlednit, případně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu dále korigovat. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice je významným subjektem dlouhodobě působícím na trhu pojištění, byla stěžovatelka jako spotřebitelka v postavení slabší smluvní strany, v důsledku čehož měla požívat zvýšené ochrany (navíc za situace, kdy se rozhodnutí o náhradě škody mohlo v její majetkové sféře projevit nikoliv nepodstatným způsobem).

Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu dostatečně nezohlednily právní a faktickou problematičnost postavení stěžovatelky, které za situace, kdy pojišťovna navzdory rozhodnutí o uznání invalidity v rozsahu III. stupně odmítla pojistné plnění poskytnout, nezbylo, než nesplacené zůstatky úvěrů stavební spořitelně nejprve doplatit ze svých prostředků (ze svého bankovního účtu, či z bankovního účtu svého manžela), aby se až následně po vyjasnění otázky aktivní legitimace k podání žaloby (po poučení krajským soudem) mohla dané finanční částky domáhat v rámci soudního řízení prostřednictvím žaloby na náhradu škody.

Minimálně část promlčecí doby nutně připadá na vrub toho, že vedlejší účastnice stěžovatelce výše uvedeným způsobem po nikoliv zanedbatelnou dobu zdůvodňovala, že nárok na výplatu pojistného plnění vůbec vzniknout nemohl, čemuž však soudy následně nepřisvědčily, a naopak potvrdily nárok stěžovatelky. Jakkoliv lze chápat nezbytnou míru opatrnosti vedlejší účastnice při šetření pojistných událostí, je třeba v daném kontextu poznamenat, že při splnění nezbytných podmínek by měl být proces poskytnutí pojistného plnění pro spotřebitele předvídatelný, transparentní, rychlý a ve své podstatě velmi jednoduchý, zatímco stěžovatelka se náhrady škody (představující ekvivalent původního pojistného plnění) domohla až po několikaletém soudním řízení a v důsledku vznesené námitky promlčení pouze v omezené míře.

Dle přesvědčení Ústavního soudu jsou tyto skutečnosti pro posouzení rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy zásadní, krajský soud a Nejvyšší soud je však v dostatečné míře nezohlednily. Za dané situace Ústavní soud s přihlédnutím ke všem jednotlivým okolnostem nemůže souhlasit se závěrem, že by bylo spravedlivé, aby se vedlejší účastnice vzhledem k vznesené námitce promlčení zprostila povinnosti nahradit škodu, která stěžovatelce dle závěrů obecných soudů jinak vznikla, když je navíc zřejmé, že následek promlčení představuje vůči stěžovatelce nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s povinností vedlejší účastnice nahradit způsobenou škodu a s důvody, pro které stěžovatelka své právo včas neuplatnila.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2552/18 je dostupný  zde (193 KB, PDF).

Foto: Wikipedie.org