Sergej se mi samozřejmě ihned pomstil za moje včerejší debužírování a přede všemi řekl, že se rozcvičky zúčastním taky. Já nemotorné nepohyblivé individuum?! Vždyť jsem sedával v režisérském křesle, nebo dělal muziku! Tak se studenti hezky pobavili na tom, jak jsem se snažil svíjet s nimi na rozcvičce. Zatímco oni, dobře trénovaní ladně hýbali hlavou, já se pokoušel o něco, co vypadalo spíše, jako když rozkrojíte žížalu nožem. Po patnácti minutách jsem si konečně mohl utřít pot z čela a důstojně odkráčet k looperu, kde jsem se konečně ujal mé regulérní funkce muzikanta.
Děcka byly opravdu šikovné. Za patnáctiminutovou přípravu udělali desetiminutový kus, který vypadal jakoby se před námi hýbalo plátno. například jeden herec šel na místě uprostřed scény a ostatní dělali míjející se stromy, které kolem něj ubíhali do strany. Z vlastních těl udělali celou scénu i rekvizity. Viděli jsme, jak výtah vyvezl hlavní postavu o pár pater výš, viděli jsme televizi, na které se přepínaly kanály, věšák, sprchu a všechno se měnilo s úžasnou přesností. Tihle lidé nepotřebovali žádnou hypermoderní techniku, aby udělali dobré představení. Měli skvělou hereckou techniku a to stačilo.
Překvapení bylo, když jsem vytáhl „looper“ – zařízení, které umí vrstvit na sebe více hudebních linek a přehrávat je stále dokola. S druhou polovinou studentů jsme experimentoval s tímto zařízením a snažil jsem se jim ukázat, co to všechno umí. Zkoušeli jsme, jak vypadá obraz s rychlou rytmickou hudbou a jak s pomalou. Herci na scéně vždy na rytmus a náladu hudby reagovali a v tom byl celý klíč našeho workshopu. Studenti zjistili, jak se dá udělat hudba v jednom člověku, nebo, jak si ji mohou herci dělat sami.
