IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé (12 fyzických osob včetně nezletilých) jako pozůstalí po oběti dopravní nehody uplatili v rámci trestního řízení proti pachateli nároky na náhradu způsobené újmy. Okresní soud v Jihlavě jedné stěžovatelce nárok na náhradu újmy částečně přiznal, ve zbytku ji i ostatní stěžovatele odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Brně následné odvolání pachatele a stěžovatelů zamítl. Všechny poškozené v trestním řízení zastupoval jediný advokát. Okresní soud formou samostatných rozhodnutí uložil pachateli nahradit jednotlivým stěžovatelům náklady vzniklé přibráním zmocněnce podle § 154 odst. 2 a § 155 odst. 4 trestního řádu, a to v celkové výši téměř 350 tisíc korun. Krajský soud tato rozhodnutí zrušil a nově rozhodl o náhradě nákladů poškozených stěžovatelů tak, že je významně zredukoval co do počtu provedených úkonů právní služby na částku necelých 30 tisíc korun. Podle krajského soudu úkony právní služby zmocněnce k rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy nevedly, neboť nároky poškozených nebyly dostatečně prokázány. Vyúčtované úkony právní služby nebyly tedy potřebné k účelnému uplatnění nároku poškozených. Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítali, že krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s principy předvídatelnosti práva, právní jistoty a legitimního očekávání.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Problematikou náhrady nákladů řízení poškozeného se Ústavní soud v minulosti již zabýval, a to zejména v nálezu sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2X5ddfn ). V tomto nálezu konstatoval, že zvláštní postavení poškozeného odůvodňuje zakotvení zásady oprávněnosti náhrady jím vynaložených nákladů (§ 154 odst. 2 trestního řádu), která může ustoupit do pozadí jen z důvodu existence výjimečných skutkových okolností. Nepřiznání náhrady nákladů poškozeného představuje podle zákonodárce výjimečný postup i v případech, kdy soudy odkáží poškozeného s jeho nárokem na občanskoprávní řízení; jediným kritériem pro takové posouzení nemůže být samotná úspěšnost poškozeného při snaze o uznání nároku v adhezním řízení, neboť pak by obsah § 154 odst. 2 trestního řádu pozbyl význam. Závěr o nepřiznání předmětné náhrady je přitom nutné, vzhledem k výjimečnosti takového postupu, zevrubně a důkladně odůvodnit a logickou interpretací skutkových okolností prokázat, že stěžovatelčina účast v trestním řízení byla zbytečně nákladná, například ve snaze majetkově poškodit odsouzeného.

Ústavní soud – s ohledem na výše vyjádřené ústavněprávní požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí a na problematiku náhrady nákladů poškozených vzniklých v trestním řízení přibráním zmocněnce – dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí krajského soudu jsou jednak v rozporu se smyslem a ústavně konformním výkladem § 154 trestního řádu, jednak vykazují znaky libovůle, jelikož z nich není patrné, z jakých důvodů soud náhradu nákladů přiznal v předmětné výši.

Přibrání zmocněnce je právem každého poškozeného podle § 50 odst. 1 trestního řádu; pokud byl poškozenému jím uplatněný nárok alespoň zčásti přiznán, má v rámci práva na náhradu nákladů nárok na úhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce vždy. Jedné stěžovatelce nárok na náhradu újmy zčásti přiznán byl, a proto krajskému soudu nepříslušelo posuzovat, zda složitost řízení nebo uplatnění nároku poškozeného přibrání zmocněnce, resp. provedení konkrétních úkonů zmocněncem, vyžadovaly.

Aby mohly být závěry krajského soudu ohledně konkrétních úkonů právní služby přezkoumatelné, musel by krajský soud v odůvodnění vysvětlit, proč náhradu nákladů řízení přiznal právě pro jím vybrané úkony právní služby a pro ostatní nikoliv. Krajský soud však v odůvodnění napadených usnesení nijak nevysvětlil, proč přiznal náhradu za požadované úkony právní služby zmocněnce jen zčásti nebo zda ji přiměřeně snížil z důvodů zvláštního zřetele hodných.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který při svém dalším rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3555/19 je dostupný  zde (197 KB, PDF).

Fotka od David Mark z Pixabay