Román Jsou světla, která nevidíme Anthonyho Doerra obdržel Pulitzerovu cenu v roce 2015. Je obsáhlý a velkolepý. Zabírá dobu od 1. světové války po dnešní dny. Úžasným a nevšedním způsobem popisuje zbídačelé Německo a beznaděj, která tam vládne. Když se objeví Hitler a nabídne lidem naději a prosperitu, většina si neláme hlavu se slušností a morálkou, nadšeně přijímají nabídnuté viníky a ochotně zavlékají svět do nové války. Werner a jeho sestra Juta jsou sirotci a přežívají v nesmírné bídě v zaostalém a opuštěném sirotčinci. Werner je nesmírně zvídavý a talentovaný, sám sestrojí krystalku a v noci s Jutou loví v éteru hlasy. Werner opraví rádio vlivnému essmanovi a ten překvapený chlapcovými znalostmi, bílými vlasy a modrýma očima, doporučí jeho přijetí na elitní školu. Je válka a hlavním úkolem je připravovat pro ni odhodlané a fanatické vojáky. Werner je v 17 letech taky odvelen a jezdí Evropou s radiovozem a chytá radisty. Před koncem války se setká se slepou francouzskou dívkou a pomůže ji zachránit. Sám sebe nezachrání, je zajat a zahyne.

Je jen jednou a malou obětí války, ale způsob, jak je příběh vyprávěn, krásný a básnivý jazyk, který ale i nejvypjatější emoce podává pokorně a úsporně vyráží dech a o to více dojímá a ohromuje. Četla jsem řadu válečných románů, ale tento mně zasáhl nesmírně svou hloubkou a mírou utrpení, kterou dokázal sdělit. Rozhodně by měl být čten a obdivován.