Přinášíme vám rozhovor s Olgou Havlátovou, která v Agentuře působí od letošního července jako garantka projektu „Inkluzivní a kvalitní vzdělávání v územích se sociálně vyloučenými lokalitami“. Olga Havlátová vystudovala speciální pedagogiku se zaměřením na poruchy chování. Věnuje se prevenci a zvládání konfliktních situací. Na školách působí jako mediátorka při jednání s rodiči v konfliktních situacích, absolvovala pětiletý sebezkušenostní výcvik se zaměřením na psychokorektivní práci se skupinami.

Jaké jsou vaše zkušenosti s inkluzivním vzděláváním. Proč se tomuto tématu věnujete?

Ještě v době studií jsem začala pracovat s dětmi, které to mají takzvaně jinak. Ať už to byly děti s poruchami chování, nebo sociálně vyloučené. Prostě to často byly ty, které neměly to štěstí narodit se do podnětného prostředí, do harmonických rodin. S kolegy jsme vždycky hledali cestu, jak to udělat, aby tyhle děti byly úspěšné v běžné škole a nemusely končit v jiných zařízeních nebo speciálních školách. Od dětí jsem se postupně posouvala k práci s učiteli a se stávajícími i budoucími asistentkami pedagoga.
Inkluzivní vzdělávání je vlastně o hledání cesty, jak to udělat, aby každé dítě bylo úspěšné, aby mu bylo ve škole dobře. A nejde jen o dobré výsledky ve vzdělávání. Jde i o pocit bezpečí, o to, jak podpořit začlenění dítěte a o to umět pracovat s růzností ve třídě, aniž by to bylo na úkor ostatních. A když tohle začne fungovat, začne se cítit dobře i paní učitelka s paní asistentkou a pak třeba budou spokojení i rodiče. Na mé práci mě baví ta různost. Vstupujete do školy, abyste se věnoval hlavně pedagogům, nebo zkoušíte najít cestu, jak to udělat, aby ubylo nedorozumění s konkrétním žákem.  Nebo aby třída víc spolupracovala.  Nebo třeba tady máme maminku, která je komunikačně náročná a hledáme způsob, jak umožnit jí a pedagogům se navzájem slyšet a najít nějaký společný cíl.


Co obnáší funkce garantky projektu?

Vnímám ji hlavně jako metodickou a zastřešující, usilujeme o přijetí všech výstupů projektu a ty by měly být v souladu s principy inkluzivního vzdělávání, srozumitelné, věcně správné. Já jsem v Agentuře dříve působila jako metodička. Tato zkušenost mně nyní jako garantce pomáhá porozumět procesům, které za tvorbou našich výstupů stojí. Zvláště v případě, že je potřeba o nich diskutovat nebo je obhajovat.


Jak
é konkrétní procesy to jsou?

Například Místní plány inkluze. To je dobrá ukázka toho, že je dobré rozumět procesům, které se dějí na úrovni obce, protože by mělo jít o výstup velké skupiny lidí, která se na něčem shodla a v ideálním případě převzala za navrhovaná opatření zodpovědnost. Toto už samo o sobě je často obtížně dosažitelné. Jsou to lidé s různými zájmy, motivacemi a pohledy na věc. A proto někdy dochází i k formalistnějšímu a velmi pragmatickému přístupu.


Daří 
se vám výstupy projektu držet v souladu s jeho principy?

Jsem na této pozici prozatím poměrně krátce. Předtím jsem byla na pozici metodičky, tedy toho, kdo projektové výstupy dodával. Je dobré mít možnost srovnání. Myslím si, že velkou silou Agentury vždy byli lidé a já jsem měla štěstí, že jsem se zde mohla setkat se skutečnými odborníky. Takže kvalita našich výstupů byla vždy dobrá. Jsou zároveň okolnosti, které se dají ovlivnit jen velmi omezeně, třeba hodnoty a postoje lidí a na výstupech projektu to může být znát.


Co vám na projektu připadá zajímavé, přínosné, nebo inspirující
?

Líbí se mi, že mám příležitost potkávat spoustu zajímavých lidí. Důležité je pro mě ovšem i poslání projektu.  Naše téma je inkluzivní vzdělávání a děti ze sociálně vyloučeného prostředí, chudé děti, chudé rodiny. Zároveň jsem si vědoma, jak pomalé změny v této oblasti jsou a kolik překážek tam vlastně je. A přesto přese všechno mi připadá důležité ukazovat ne zrovna příjemné skutečnosti, zvedat nepohodlná témata, i když jsou třeba někdy „zazdívána“ a nemají takovou pozornost, jakou bych si přála.  I když Agentura má své limity, je skvělé, že svou práci stále můžeme dělat prostřednictvím státního aparátu. Snaha věci posouvat ačkoli změny hned nejsou vidět, mi připadá důležitá.


Co byste našemu projektu popřála do posledních dvou let jeho existence?

Přála bych mu co nejvíce spokojených partnerů v obcích a v lokalitách. Aby snaha věci měnit, kterou vyvíjíme v územích, měla očekávané pozitivní výsledky. A může to být třeba jen to, že se lidé naučí spolu potkávat a mluvit. Anebo že začnou třeba jinak přemýšlet o věcech, které dřív neviděli nebo nechtěli vidět.


Děkuji za rozhovor!