Paní Regina před půl rokem zažívala těžké chvíle. Po dlouhodobé hospitalizaci opouštěla brány psychiatrické nemocnice a neměla ponětí o tom, kde by mohla bydlet nebo jak si zajistit peníze na jídlo. Dnes bychom ovšem v její tváři hledali známky stresu a nejistoty, které tehdy zažívala, marně. Je to zásluha zejména sociálních pracovníků z organizace Práh jižní Morava, kteří Regině pomohli k získání stabilního bydlení a nyní jí pomáhají i s hledáním práce.

Přemýšlela jsem nad tím, co by se mnou bylo, kdybych nedostala byt na Lidické. Vůbec bych nevěděla, kam mám jít,“ vzpomíná Regina z pohodlí modré pohovky v novém bytě. Ve stejné situaci, jako se nacházela ona před šesti měsíci, se každoročně ocitá mnoho lidí s duševním onemocněním. Ti často zbytečně končí bez prostředků i střechy nad hlavou. Důvodem je jejich zdravotní stav, který může snahy o získání a udržení bydlení hodně zkomplikovat.

„Když je člověk dlouhodobě nebo opakovaně hospitalizován, nedokáže si představit, co obnáší žít dlouhodobě v bytě a o bydlení pečovat. Duševně nemocní klienti mají také často problém s financemi. Většina jich pobírá invalidní důchod nebo je na hmotné nouzi. Někteří nemají vůbec žádný příjem ani rodinné zázemí,“ vysvětluje  Nadia El Sabbaghová, sociální pracovnice a zástupkyně vedoucího Terénního týmu Podpory bydlení Práh jižní Morava. Nadia a její kolegové z Prahu v rámci projektu Podpora lidí s duševním onemocněním“ pomáhají duševně nemocným lidem s řešením jejich bytové situace. Na projekt se podařilo získat finance díky Agentuře pro sociální začleňování, která přinesla do Brna na podobné aktivity částku vyšší než půl miliardy korun. Byty pak organizace získala přímo od brněnského magistrátu.

Znovu mezi lidi

Paní Regina před lety bydlela ve sdíleném bytě a docházela na brigádu do rychlého občerstvení. Poté, co se její zdravotní stav zhoršil, dostala se do péče psychiatrů a v nemocnici delší čas zůstala. Když se blížilo její propuštění a hrozilo, že by mohla skončit na ulici, pomohla jí situaci vyřešit zdravotní sestra. „Byla jsem hospitalizovaná v nemocnici v Černovicích. Sestřička mi řekla o Prahu a seznámila mě se sociální pracovnicí. Díky tomu jsem se dostala k současnému bydlení,“ vypráví Regina. Právě  spolupráce se zdravotnickým personálem a podpora města Brna při získání bytu umožňují Prahu systematickou podporu lidí bez domova, kteří bojují s duševním onemocněním.

Regina měla štěstí. Sociální pracovnice jí zprostředkovala možnost nastěhovat se do bytu se třemi spolubydlícími. „Bylo to zvláštní. Sociální pracovnice se o mě hodně zajímaly, na to jsem nebyla zvyklá. Byla jsem ze začátku dost nedůvěřivá. Když mi řekly, že budu bydlet se třemi muži, trochu mě to zaskočilo a bála jsem se. Nakonec jsme si skvěle sedli a moc si rozumíme,“ popisuje dále. Navzájem si například často vaří. „Spolubydlící Vlastík dělá výbornou rajskou s knedlíkem, já spíš rajčatové těstoviny,“ upřesňuje.

Sociální pracovnice za Reginou nyní pravidelně dochází a zjišťuje, jak se má a jestli s něčím nepotřebuje pomoci. Nejprve potřebovala doprovod na úřady, aby mohla dostávat podporu. Nyní, kdy se její situace stabilizovala, hledá pro sebe pracovní uplatnění. Kontakt s okolím už jí nedělá žádný problém. „Chtěla bych si najít zaměstnání alespoň na čtyři hodiny denně. Líbilo by se mi třeba skládat nějaké krabičky. Chtěla bych začít zase pravidelně chodit mezi lidi,“ říká Regina.

Společenské stigma

Práh jižní Morava pracuje v projektu zejména s lidmi, kteří mají schizofrenii, afektivní poruchy nebo poruchu osobnosti. To někdy může ovlivnit jejich rozhodování, které je může přivést do finančních problémů a návazně do bytové nouze. Jindy zase člověka jeho nemoc může limitovat tak, že není schopen chodit do práce – může mít problémy s vůlí, schopností plánovat a motivací. „Duševně nemocní lidé jsou ve společnosti bohužel hodně stigmatizovaní. Když má člověk schizofrenii, rozhodně to neznamená, že se jedná o nebezpečného šílence,“ říká Jiří Šupa, který v Prahu pracuje jako odborný vedoucí. Jejich klienti s pomocí sociálních pracovníků zvládají fungovat v běžných interakcích, mají přístup k lékařské pomoci a nejsou sobě ani okolí nijak nebezpeční.

To je i případ paní Reginy, která se nemůže dočkat, až se jí konečně podaří vydělat si vlastní peníze. „Za první výplatu si koupím voňavku,“ zasnívá se. Když hovoří o dalších plánech, dozvídáme se, že se chystají vyrazit se spolubydlícími na procházku na nedaleký hrad Špilberk. Dnes už se na to paní Regina i díky sociálním pracovnicím a lékařům cítí.