• Spojené státy americké, Mexiko, Honduras a Guatemala se v polovině dubna zavázaly k posílení ochrany svých hranic. To povede k další kriminalizaci lidí na útěku. Vystaví je to většímu riziku, že skončí v rukou zločineckých organizací nebo onemocní covidem-19.
  • Lékaři bez hranic byli svědky opakovaných policejních razií a nahodilého zatýkání u jižní hranice Mexika. Viděli také, jak Spojené státy vyhošťují žadatele o azyl zpět do Mexika s odvoláním na nařízení 42.
  • Úřady toto nařízení využily k hromadnému vyhošťování pod záminkou ochrany veřejného zdraví v souvislosti s covidem-19. Efektivně tak blokují právo zažádat v USA o azyl.

„Znovu vidíme, jak vznikají fyzické, byrokratické a bezpečnostní zábrany, které znemožňují požádat o azyl a maří volný pohyb osob prchajících před násilím v jejich domovině,“ říká Antonio Caradonna, koordinátor projektu Lékařů bez hranic zaměřeného na migraci. „Pozorujeme to jak na severní, tak jižní hranici Mexika. Zatímco Spojené státy příchozí masově vyhošťují, Mexiko je masově potlačuje a zatýká.“

Týmy Lékařů bez hranic opakovaně odsoudily policejní zátahy u jižní hranice Mexika a náhodné zatýkaní v oblastech, kde se migranti a žadatelé o azyl zdržují — a to včetně míst, kde jim organizace poskytuje lékařskou péči. Hned k několika takovýmto incidentům došlo ve městě Coatzacoalcos ve státě Veracruz, jehož železnice slouží lidem na útěku jako přestupní stanice.

„Třetí týden v dubnu policie v Coatzacoalcosu podnikla zátah u železničních tratí. Zadržela kolem 50 migrantů, včetně rodin s dětmi,“ upřesňuje Caradonna. „Spali poblíž příbytku pro migranty, protože oficiálně se kvůli pandemii nemohli ubytovat.“ Spousta těchto zařízení v Mexiku během pandemie zavřela nebo omezila svou kapacitu.

Policejní akce poblíž příbytků nebo míst, kde je migrantům poskytována lékařská péče nebo humanitární pomoc, „nutí lidi na útěku, aby se více schovávali, volili nebezpečnější trasy a snadněji tak končili v rukou zločineckých organizací, které je vydírají,“ vysvětluje Caradonna. „Odsuzujeme extrémní nedostatek ochrany těchto lidí.“

Svědectví nasbíraná Lékaři bez hranic

„Přes hory přešlo asi 400 lidí, zhruba 200 z nich ale policie zadržela. Polovinu z toho tvořily ženy a děti, druhou půlku muži,“ popisuje Levi z Hondurasu. „V poslední době ženy cestují méně. Jsou to totiž právě ony, které policie nejčastěji chytne, protože cestují s dětmi a nemohou tak rychle utíkat.“ Levi také popisuje, jak nemohli najít vhodné místo k přespání: „Zůstali jsme v horách nebo na ulici, protože jsme nenašli žádná zařízení pro migranty.“

„Už je to 20 dní, co jsem překročila hranice Mexika,“ říká Kimberly, 29letá Hondurasanka, která cestuje se svým 11letým synem, svým bratrem a jeho dítětem. „Spali jsme na poli. Měli jsme hlad a zažili jsme bezesné noci. Nemáme žádné peníze. V místní ubytovně nám řekli, že mají zavřeno. Nabídli nám jídlo a kávu, ale přespat jsme tam nemohli.“

Kimberly pracovala v zemědělství, ale nedávné hurikány, které Honduras zasáhly, ji o vše připravily. „Jsme teď na ulici a já mám strach, protože se nám může stát cokoliv,“ říká. „Bojím se, že mi vezmou syna. V noci nemůžu spát. Když usne můj syn, já ho hlídám.“

Zhoubná migrační politika

Podél severní hranice Mexika jsou Lékaři bez hranic svědky hromadného vyhošťování žadatelů o azyl ze Spojených států. To se děje pod hlavičkou nařízení 42. Tito lidé jsou navraceni do Mexika bez řádného procesu, často do jim neznámých a nebezpečných měst. V Reynose, Nuevo Laredu a Ciudad Juárezu Lékaři bez hranic ošetřili stovky deportovaných rodin, které zůstaly bez ochrany.

„Naše týmy přináší zprávy o nelidském zacházení s migranty v amerických detenčních centrech. To dopadá na jejich zdraví a vyvolává to v nich akutní stres,“ říká Geaninna Ramos, zdravotnická poradkyně Lékařů bez hranic. „Jsou deportováni do měst na hranicích bez jakékoliv informace o tom, kde teď jsou nebo co s nimi bude dál. Je tady spousta žen s dětmi, které dlouho nejedly či se jim nedostalo odpovídající péče. Neprošly ani preventivními opatřeními kvůli covidu-19. Ošetřovali jsme čtyřletou holčičku, která do města Ciudad Juárez dorazila dehydrovaná, protože ji v detenčním centru v USA nedali žádnou vodu.“

„Do Spojených států jsem se dostala přes Reynosu, vyhostili mě pak do města Nuevo Laredo,“ popisuje 33letá žena z Guatemaly, která cestuje se svou čtyřletou dcerou. „Nemohla jsem se ani s nikým spojit.“ Oddělili ji od jejího manžela a syna, kteří jsou spolu v ubytovně v Monterrey. „Když kladete otázky, křičí na vás a strkají do vás. Když prohledávali nezletilé, otočili je čelem k autobusu s rukama nahoře a strkali do nich. Myslela jsem na svého syna. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, že ho zbijí. Stačilo, když jsem viděla, jak s nimi jednají během prohlídky. Chovali se k nám zle. Jsme na útěku a nechceme nikomu ublížit. Mám pocit, že to nikdo nechápe.“

Nic z toho, co tito lidé popisují — absence ochrany žadatelů o azyl a migrantů, nedostatek humanitární pomoci, jejich nezačlenění do preventivních opatření proti covidu-19, jejich kriminalizace a de facto odevzdávání zločineckým skupinám namočených do únosů, vydírání a pašeráctví — nejsou nové problémy. „Tuto zhoubnou migrační politiku jsme viděli už v minulosti,“ říká Caradonna. „Víme, že nevede k odrazení těchto lidí vydat se na cestu, ale k tomu, že se schovávají a volí mnohem nebezpečnější trasy, kde mohou být vystaveni násilí a riskují své životy.“

Váš komentář