Betty MacDonaldová a její román Vejce a já čtu vždy znovu, když jsem nemocná nebo jinak deprimovaná. Její humor a barvité líčení životních trampot mně vždy naprosto srovná a vrátí naději.
Betty se narodila do široké městské rodiny, má rád pohodlí, bezpečí a teplo. Její maminka, vynikající kuchařka a zřejmě i manželka ji připravila na život zcela jiný, než jí čekal. Maminka byla toho názoru, že je velmi kruté, že muž musí celý život pracovat, je tedy jeho právem, vybrat si práci, která jej baví a úkolem manželky mu v tom všestranně pomáhat. Vařit co nejlépe a prostírat na stůl damašek a stříbro. Zato babička vařila stylem, hoďte tam všechno, co zbylo, moc se s tím nepárejte, je to jen jídlo a jedla nejraději v kuchyni lžící z kastrolu. K úklidu se stavěla stejně. S touto výchovou se Betty v osmnácti letech provdala za zemědělského inženýra Boba a odjela s ním do horského údolí, kde koupil starou zpustlou farmu a rozhodl se pěstovat slepice na vejce. Betty rozhodně nebyla vhodnou manželkou pro tento záměr, ale nechybělo jí nadšení a dobrá vůle. Děsily jí hory a divoká příroda, která ji obklopovala, nedostupnost města, vody, elektřiny a vůbec žádné z technických vymožeností civilizace. S obdivuhodným humorem a velmi barvitě líčí své i Bobovy zážitky, kdy po příjezdu napřed budovali útulky pro kuřata, slepice a další domácí zvířectvo a teprve těsně před zimou nasazovali okna a dveře jejich obytného domu. Vypráví o sporáku, starém, mrzutém a nespolupracujícím, na kterém přesto musela ohřívat hektolitry vody pro kuřata a uvařit nejméně tři jídla denně. Nejhorší byla ale setrvalá samota, vstávání téměř v noci a celý den nekončící práce. Betty prostě nebyla jako některé její sousedky nesmírně organizovaná a výkonná, ale připouštěla si to. Její sousedky byly velmi svérázné, ale Betty o nich vypráví s nadhledem a humorem a pod vším je cítit, že přes všechny odlišnosti je má ráda. Že má vůbec velmi ráda jak lidi, tak i zvířata, kromě slepic, které pokládá za hloupé a neschopné citu, či výchovy. Do toho všeho se ji narodí malá Anička a Betty ji vychovává a krmí zároveň se všemi mláďaty na farmě. Betty zažívá neskutečné štěstí, když jí manžel oznámí, že farmu prodá a koupí jinou, blíže k civilizaci. Opět respektuje rozhodnutí svého manžela a hodlá jej následovat.
Skláním se před překladem Evy Marxové, která používá krásná slova a složitá souvětí tak dokonale, že je neskutečnou radostí si tuhle knížku přečíst.