Kdesi v šestnáctém století

Foto: Google Earth

ten příběh začíná,

hrstka Chorvatů táhne

jak velká rodina,

mladí i staří, děti,

bosí i obutí,

před válkou utíkají,

před Turky, před smrtí.

Měsíc se vynořil jak srpek

v ztemnělé koruně,

odnesl světla loučí

vesniček od Slunje.

Zmizely v dálce hory,

 malá políčka, meze,

nemodrá se už voda

kaskád Plitvických jezer.

Zapadající slunce

dává poutníkům směr

a jedna hvězda jasná

je láká na sever.

Snad uběhly jen týdny,

možná i měsíce,

až kdesi v nenávratnu

je rodná vesnice,

hory střídají pláně,

zem se nečervená,

tak jako v Dalmácii

nevěsta bez věna.

Vtom otvírá se obzor

až kamsi do daleka,

voní tu les a tráva,

v dálce se leskne řeka,

nohy se zabořily,

půda je teplá, měkká,

jak náruč, která láká,

jak země, která čeká.

Snad rovinatá půda

s vláhou řek a rybníků,

novou nadějí bude,

dá najíst poutníkům,

snad nadešel už čas

se zklidnit, zastavit,

a poraněné duše

konečně uzdravit.

Ať stará domovina

alespoň názvem polaská,

tak vznikla malá víska

se jménem Charvatská.