Edvard Beneš (původním jménem Eduard; 28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje, a posléze i exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948.

Po boku Tomáše Garrigue Masaryka byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu Komunistickou stranou.

Mládí a studium
Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na severním Plzeňsku jako nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843–1910) a jeho manželky Anny Petronily (1840–1909), roz. Benešové. Osm dětí se dožilo dospělosti. Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojtěch Beneš. Dalšími sourozenci byli Václav, Regina, Cecílie, Jan, Barbora, Bedřich, Albert a Ladislav.

V mládí studoval nejprve na Gymnáziu na Vinohradech v Praze (v letech 1896–1904); bydlel tehdy v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou Benešovou (roz. Annou Vlčkovou). Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V letech 1901–1904 hrál amatérsky fotbal za mužstvo SK Slavia Praha.

Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (École libre des sciences politiques, dnešní Institut d’études politiques de Paris), v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 zasnoubil se svou pozdější ženou Hanou a změnil si křestní jméno z Eduarda na Edvard. Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací na téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku. Tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). V témže roce mu v lednu zemřela matka a 6. listopadu uzavřel sňatek s Annou Vlčkovou. Svatba se konala na Vinohradech v kostele svaté Ludmily. V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána ještě jako Eduard a Anna. Manželství zůstalo bezdětné. Teprve v roce 1919 čekali manželé Benešovi dceru, Hana ale dítě nedonosila.

Beneš vyučoval tři roky na obchodní akademii v Praze; současně se pokoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co se habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměly ani česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu. Přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu či v Kaulichově domě.

Politická činnost
První československý odboj
Po začátku první světové války organizoval Beneš vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. Dne 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a se Slovákem (tehdejším francouzským leteckým důstojníkem) Milanem Rastislavem Štefánikem. Hana Benešová zůstala v Čechách, a kvůli politickým aktivitám manžela byla rakouskými úřady několikrát uvězněna.

Pro úspěch celé revoluční akce, tedy pro rozbití Rakouska-Uherska a dosažení samostatnosti Čechů a Slováků (v té době byl používán termín „československý národ“) byl důležitý fakt, že Masaryk, Beneš a Štefánik měli ze svých dřívějších pobytů nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku a v jiných zemích potřebné znalosti tamějších poměrů a celkové politické situace ve světě.

Autor: Harris & Ewing – Tento obrázek je k dispozici v oddělení Prints and Photographs division americké Knihovny Kongresu pod digitálním ID cph.3a42286.Toto oznámení neurčuje autorská práva tohoto souboru. Stále je vyžadován běžný popisek licence. Pro další informace viz Commons:Licencování., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6794617

Beneš v roce 1919

Dr. Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého zahraničního odboje nejmladší, ale získal mnoho zkušeností za svého předchozího pobytu ve Francii, za několikaměsíčního pobytu v Londýně a také za ročního pobytu v Německu několik let před válkou. I po dočasném návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině.

Po příchodu do Paříže organizoval Beneš zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

První Československá republika
Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až 24. září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Během sedmidenní války s Polskem o Těšínsko v lednu 1919 nastal jeden z řídkých sporů mezi Benešem a Masarykem. Zatímco Masaryk podporoval ozbrojený vstup na Těšínsko, Beneš naopak v Paříži vnímal nevoli vedoucích států Dohody k tomuto vstupu a byl proto proti němu.

Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva).

Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 předseda. Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. Samotného Beneše nicméně trápil fakt, že zatímco Československo uznávalo Sovětský svaz (nikoli však de iure, k tomu došlo až roku 1934); Rumunské vztahy s východním sousedem byly velmi špatné a jugoslávsko-sovětské vztahy v podstatě neexistovaly, neboť Království Jugoslávie SSSR neuznávalo.

Autor: Unknown employee of Czechoslovak Press Agency (ČTK – Československá tisková kancelář) – Scanned from newspaper Mladá Fronta Dnes issued on 8 Nov, 2004, where is stated that image was made in 1934 by Czechoslovak Press Agency (ČTK). Actually in the official web photobank of ČTK is stated that the picture was taken in 1933 by unknown author – see [1]. Therefore the copyright has expired after 70 years as it was presumably published for the first time at least from 1933 to August 1937., Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1834534
Edvard Beneš s chotí 1934

V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku.

Coby ministr zahraničí navštěvoval Beneš často Ženevu v souvislosti s jednáním Společnosti národů. V roce 1932 se zde zúčastnil konference o konvenci o odzbrojení. Po návratu upozornil ministra národní obrany Bohumíra Bradáče a náčelníka Hlavního štábu armády Jana Syrového, že skončí-li konference neúspěchem, lze v roce 1936 nebo 1937 očekávat politickou a vojenskou krizi, na kterou musí být armáda připravena. Přislíbil, že na posílení armády sežene finanční prostředky.

Po abdikaci T. G. Masaryka a po obtížných parlamentních jednáních byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky. Pro zvolení Beneše hlasovali i někteří poslanci KSČ.

Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu ovšem smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. O samotné smlouvě mluvil i v rozhovoru pro sovětský deník Pravda, s tím, že ji považoval za symbol návratu Ruska do Evropy. Všechna média v SSSR dohodu s Československem, kterou Beneš podepsal, vřele vítala.

Sám Beneš se neobával, že by jeho kroky vůči SSSR ohrožovaly pozici Československa, nebo jej snad příliš přibližovaly k jeho vlivu. Byl přesvědčen, že vše, co činí, činí stejně tak, jako je tomu v případě Francie.

Abdikace a odlet do Londýna

Dne 5. října 1938, po přijetí Mnichovské dohody, Beneš na nátlak Němců abdikoval na funkci prezidenta. Nechal si převést nejméně milion korun v britských librách na konto v londýnské bance, a 22. října 1938 s manželkou do Londýna odletěl. Jednalo se o první Benešovu cestu letadlem. Chamberlainova vláda si vymínila, že Beneš nebude v Londýně politicky aktivní, čímž souhlasil, neboť měl v úmyslu přesunuout se do Chicaga, kde měl přislíbeno místa profesora politických věd na Chicagské univerzitě.

Londýn zvolil proto, že byl zklamán postojem Francie, která doposud představovala stěžejní oporu jeho zahraniční politiky. Naději na zvrat situace vkládal do spolupráce Velké Británie a Spojených států.

Beneš po příchodu do Londýna obnovil kontakty s britskými přáteli a příznivci nezávislosti Československa (Henry Wickham Steed, Robert Hamilton Bruce Lockhart, Robert William Seton-Watson). Zároveň udržoval a prohluboval konspirativní spojení s domovem. Již 14. listopadu 1938 ho v Putney navštívil advokát Jaroslav Drábek, zástupce Politického ústředí, jedné z klíčových formujících se skupin domácího odporu. Beneš během prvních měsíců v exilu dbal, aby dodržel závazek, že na britské půdě bude vystupovat jako soukromá osoba. Zdržel se prohlášení, politických aktivit, odmítal veřejně komentovat činy a kroky britské a francouzské vlády, stejně tak vlády v Praze.

Působení v USA a obnovení veřejné politické činnosti
2. února 1939 E. Beneš s manželkou odplul ze Southamptonu lodí SS Washington do New Yorku, kde ho osobně přivítal a podpořil starosta Fiorello H. La Guardia. Po okupaci zbytku Československa a vyhlášení Slovenského státu zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností.

Od února do července 1939 přednášel jako hostující profesor na Chicagské univerzitě (cyklus přednášek Modern Democracy); zároveň zde učinil první kroky k utvoření zahraničního odboje. 18. března 1939 vystoupil s prvním politickým projevem po odchodu do exilu. V něm konstatoval, že v Evropě je válka a varoval, že „celý svět je v nebezpečí, že bude zničena všechna koncepce lidské mravnosti rozbitím všech vznešených pojmů poctivosti a slušnosti“. Zároveň Beneš cestoval a navázal úzký kontakt s řadou krajanských organizací v řadě amerických měst: vedle Chicaga, kde žila nejpočetnější česká menšina v USA, to byl Pittsburgh, Detroit či Minneapolis. Dne 18. dubna 1939 Beneš v Chicagu oznámil zástupcům několika českých a slovenských krajanských organizací, že přijímá jejich výzvu, aby se ujal vedení československého zahraničního odboje. 28. května 1939 přijal Beneše americký prezident F. D. Roosevelt k soukromému a před tiskem utajenému rozhovoru ve svém letním sídle, schůzka trvala více než tři hodiny. 31. května 1939 Beneš slavnostně otevřel československý pavilon na Světové výstavě v New Yorku. Znovu se při té příležitosti setkal se starostou La Guardiou. 12. července 1939 manželé Benešovi odpluli z USA a vrátili se do Londýna. Winston Churchill v Londýně 27. července 1940 na Benešovu počest uspořádal slavnostní oběd, kterého se účastnilo asi 40 předních britských osobností (např. Lloyd George, Anthony Eden nebo Basil Liddell Hart).

V čele zahraničního odboje

Beneš a americký prezident Franklin D. Roosevelt v roce 1943
Beneš se postupně stal vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.

Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastnil diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR. Sám nejprve navrhoval pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy byly odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizovaly. Benešova vláda postupně prosadila u spojeneckých velmocí odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti potvrdily na postupimské konferenci. V Londýně došlo i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, jehož předmětem byl možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády. V červnu 1942 Velká Británie nakonec souhlasila s odsunem německého obyvatelstva z Československa po skončení války.

V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš jen s malou snahou podporoval. Myšlenka federace Polska a Československa však přestala být realistická pro negativní postoj polské exilové vlády k SSSR (a naopak), částečně také kvůli vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.

Mezitím v okupované vlasti získal Beneš značnou podporu obyvatelstva, a to i přes to, že byl zpočátku kritizován za opuštění Československa po Mnichovské dohodě.

Edvard Beneš se v exilu snažil budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií šlo zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády na SSSR. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též článek Heliodor Píka). Uzavřením této smlouvy se Beneš nicméně pokoušel získat podporu Sovětského svazu pro obnovu Československa po skončení války.

Třetí republika (1945–1948)

Edvard Beneš v Praze po návratu z Velké Británie 16. května 1945
Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a 16. května přijel do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval[31] a po němž jsou v zásadě nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti (ale nikoli jejich vysídlení), a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes[zdroj?] kontroverzní. Organizace vyhnanců v Německu a Rakousku, především Sudetendeutsche Landsmannschaft, se zatím marně snaží o zrušení „Benešových dekretů“ týkajících se občanů Československa německé a maďarské národnosti.

Po obnovení Československa vznikla nová politická situace. Existovaly sice nadále různé politické strany, byly však sdružené v Národní frontě. V parlamentních volbách 1946 dosáhly Komunistická strana Československa a z části Komunistická strana Slovenska velkého úspěchu (na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana). Připadlo na ně 114 poslaneckých mandátů z celkového počtu 300 míst v Národním shromáždění, tedy 38 %. V důsledku toho byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován a zvolen novým předsedou československé vlády. To vše, spolu se vzrůstajícím vlivem Sovětského svazu v zemi, také díky uzavřené smlouvě se SSSR, směřovalo ke konci demokracie a udržení nezávislosti československého státu. K vítězství komunistů přispěl i zákaz agrární strany, čímž byl venkov vehnán do náruče komunistů. Na tom měl svou část viny i prezident Beneš. Beneš byl sám zklamán z vývoje situace na Slovensku, kde se začal ustalovat systém dvou politických stran.

V době jeho výkonu funkce od roku 1945 do roku 1948 bylo vyneseno 730 rozsudků smrti. Jednalo se rozsudky na základě dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů z 19. června 1945.

Únorová krize, abdikace a smrt
20. února 1948 podalo demisi 12 ministrů nekomunistických stran, 25. února podali demisi další dva ministři (z 26členné vlády). Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Konečnou příčinou k podání demise bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst ve Sboru národní bezpečnosti (policie) komunisty. Většina představitelů demokratických sil spoléhala, že se za ně Beneš postaví a demisi nepřijme. Nekomunistické strany Národní fronty měly v té době omezené komunikační nástroje, komunisté ovládali rozhlas (ministerstvo informací) a díky přídělu papíru se snažili dlouhodobě omezovat prodemokratický tisk. Ve svém tisku předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane. Věřili v legální, ústavní a parlamentní řešení únorové krize. Jediný kdo se proti tlaku komunistů v tzv. únorové krizi roku 1948 otevřeně v Praze postavili, byli studenti, kteří byli při druhém pochodu na Hrad následně surově zbiti v Nerudově ulici. Komunisté v té době ovládali Sbor národní bezpečnosti (policie), většinu armády a sdělovací prostředky (vydali zákaz dovozu zahraničního tisku). Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením. Podle českého historika Václava Vebera tak prezident Beneš učinil údajně v rozporu s ústavou, podle které měl vyhlásit nové volby při rezignaci nadpoloviční většiny ministrů, tj. 13.

V té době byl už Beneš ovšem velmi vážně nemocen. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami. Již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení. V listopadu 1944 utrpěl poprvé cévní mozkovou příhodu, na jaře 1945 podruhé. Když ho v roce 1945 v Praze navštívil předseda národních socialistů Petr Zenkl, byl Benešovým tělesným i duševním stavem zděšen. V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice; od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči, a občas i výrazně slinil a musel odplivávat. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo.

V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován.

Ferdinand Peroutka později o Benešovi v souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 napsal: „Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie.“

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Prezident České republiky Václav Klaus tento zákon nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.

Polemika
Úloha Edvarda Beneše v československých dějinách je nazírána některými publicisty negativně, přičemž je mu těmito přičítán významný podíl na zločinech proti lidskosti, což je značně kontroverzní, těžko podložitelné tvrzení.

Edvard Beneš až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát „mostem“ mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Věřil, že západní země přimějí SSSR k umírněnější politice prostřednictvím obchodního tlaku. Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je „praktická sociologie“ a že jeho politika je vědecká.

Mezi kontroverzní Benešovy kroky patří postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu v roce 1945. Beneš několikrát vyjádřil svou ochotu souhlasit s připojením Podkarpatské Rusi k SSSR, což vyvrcholilo v březnu roku 1945, kdy poslal Stalinovi dopis, ve kterém píše o tom, že připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ k SSSR považuje za samozřejmé. Tím porušil svou ústavní pravomoc, takovouto změnu by musel schválit parlament.

Mezi kontroverzní rozhodnutí prezidenta patří také tzv. Benešovy dekrety, na jejichž základě bylo z poválečného Československa vysídleno několik milionů sudetských Němců (užití principu kolektivní viny). Beneš zpočátku plánoval pouze částečné vysídlení a počítal s tím, že značný počet Němců v republice zůstane. Naproti tomu domácí československý odboj, pod dojmem reality německé okupace a nacistického teroru proti českému obyvatelstvu, požadoval úplný odsun Němců z Československa. S tímto radikálnějším postojem se po heydrichiádě ztotožnil i Beneš. Benešova vláda získala od Velké Británie ústní souhlas s odsunem v červnu 1942, ale ten byl vázán na souhlas Spojených států a Sovětského svazu. Do konce roku 1943 získal Beneš souhlas k hromadnému transferu německých menšin do poraženého Německa i od Spojených států a Sovětského svazu.

Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o tzv. projektu Venona, měl být Edvard Beneš údajně sovětským informátorem s krycím jménem „19“ zmiňovaným v jedné depeši. Obdobná tvrzení uvedli i někteří další autoři, mimo jiné Viktor Suvorov. V roce 2008 informaci o Benešově předválečné spolupráci se sovětskou tajnou službou zveřejnil na základě zprávy ruské Služby vnější rozvědky i slovenský deník Pravda, i když se vyskytují pochybnosti o důvěryhodnosti sovětských archivních dokumentů. Někteří zahraniční autoři jako Eduard Mark a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k závěru, že krycí jméno „19“ měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins. Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno „19“ i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943. Dokumenty, které v roce 2009 zveřejnil bývalý důstojník KGB Alexander Vasiljev však ukázaly, že krycí jméno „19“ patřilo pracovníkovi amerického ministerstva zahraničních věcí Laurenci Dugganovi.

Váš komentář