Jiří z Kunštátu a Poděbrad, vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 – 22. března 1471 Praha), byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 český král. Měl přezdívku „husitský král“. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií.

Mládí
Jiří pocházel z poděbradské linie šlechtického rodu pánů z Kunštátu. Tuto linii založil Jiřího praděd Boček I. z Kunštátu († 1373), který jako první užíval predikát z Kunštátu a na Poděbradech. Jiřího otcem byl Viktorín z Poděbrad, husitský velitel, který zemřel roku 1427 ve věku asi 24 let. Jiřího matka je neznámá. O místě narození Jiříka se vedou spory, zdali se jednalo o Poděbrady či Bouzov, kde jeho rodiče sídlili, či Hořovice, kam se rodiče Jiřího uchýlili před bouřemi husitských válek. Jsou to však jenom spekulace nepodložené zdroji, stejně tak se jako možná místa narození tradují hrady Litice, Kunštát a další.

Pozdější král stranil umírněným utrakvistům. Roku 1434 se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných kališníků a katolíků.

Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem Boleslavského kraje. Už v této době se sblížil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna, po jehož smrti převzal vedení celého panského seskupení. Zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Mezitím se znovu aktivovala katolická opozice, Jiří vytušil nebezpečí a v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí.

V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním husitům dobyl Jiří Tábor, čímž významně oslabil tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Zemským sněmem byl zvolen zemským správcem a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. Strakonická jednota (sdružení katolického panstva).

Zemský správce
Za této situace bylo pro Jiřího z Poděbrad nejlepším řešením uznání nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem. Od císaře získal díky výborné diplomacii a ochotě ke kompromisu uznání svého titulu zemského správce. Ve Vídni se setkal s Ladislavem Pohrobkem a dohodl se s ním na podmínkách jeho přijetí za krále. Ladislav Pohrobek byl tedy 28. října 1453 korunován českým králem, byl však nezletilý, proto si Jiří udržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem a částečně restaurovat královský majetek.

Proti svým odpůrcům neváhal použít hrubé síly, ať už se jednalo o saská knížata v severozápadních Čechách, nebo o radikálního husitu Jana Koldu ze Žampachu, své mocnější odpůrce (Rožmberky a Šternberky) uspokojoval Jiří z Poděbrad udělováním významných úřadů, čímž je zároveň odsouval do politického pozadí. Roku 1457 zemřel Ladislav Pohrobek na leukémii a s jeho úmrtím vyvstal problém volby nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že jím bude zvolen některý z příslušníků panovnických dynastií (kupř. císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský nebo saský vévoda Vilém III. Saský), 2. března 1458 byl ale českým sněmem na Staroměstské radnici zvolen Jiří z Poděbrad.

Diplomat

[[File:Jiri z Podebrad statue.jpg|thumb|Socha Jiřího z Poděbrad v Kunštátu]]
Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká utrakvistická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ (toto označení je nutno chápat jako král umírněných husitů). Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku však dosáhl toho, že mu své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se však nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků. Nový král svědomitě dodržoval basilejská kompaktáta. Zároveň se snažil o poklidné soužití většinového utrakvistického obyvatelstva s katolickou menšinou. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů.

V předvečer své korunovace se tajně zavázal papežským legátům zachovat poslušnost papeži a pronásledovat kacíře. Zatímco římská kurie si tuto přísahu vykládala jako Jiříkovo odvrácení se od kalicha, Jiřík sám závazek neinterpretoval jako slib pronásledování kališníků, které považoval za součást římské církve, ale členů vznikající Jednoty bratrské, proti které skutečně razantně zasáhl. Své přijetí za krále mimo Čechy si byl nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy. Vpádem do Rakous pak přinutil Albrechta VI. Habsburského vzdát se nároků na Moravu. Slezsko a obojí Lužice Jiřího z Poděbrad uznaly až v druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460.

Jiří si díky své skvělé diplomatické obratnosti získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 v Brně udělil v léno české země a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn (jeho volbu však Fridrich III. neuznal, neboť si sám činil nároky na uherskou korunu po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi) a provdal za něj svoji dceru Kateřinu.

Husitský král

[[File:Mucha Jiri z Podebrad.jpg|thumb|Obraz Jiří z Poděbrad, král obojího lidu z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, 1923]]
Obraz Jiří z Poděbrad, král obojího lidu z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, 1923
Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu (dokonce prý nemanželského), který se zmocnil panovnického trůnu neprávem.

Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva, vedeného Zdeňkem Kostkou z Postupic, žádal v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování kalicha (přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. obé odmítl s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů a s kompaktáty nikdy římská kurie oficiálně nesouhlasila. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že utrakvisté v čele s českým králem se tímto stávají kacíři. V roce 1466 (dne 23. prosince) byl český král Jiří z Poděbrad římským papežem Pavlem II. z katolické církve exkomunikován. Stalo se tak v Římě při zasedání papežské konzistoře (v konzistorní síni, za přítomnosti asi čtyř tisíců lidí, kteří měli za úkol oznámit verdikt papeže celému světu). Český král byl v nepřítomnosti označen za kacíře, křivopřísežníka, svatokrádce, prašivou ovci… proto byl papežem odsouzen ke ztrátě důstojenství, statků, práv… a to se vztahovalo i na jeho potomky.

Pokus o sjednocení Evropy

[[File:Nuremberg chronicles f 251v 2 (Georgius rex bohemie).jpg|thumb|Norimberská kronika (1493): Král Jiří]]
Norimberská kronika (1493): Král Jiří
Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován), a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu, inspiroval krále již během května roku 1462 k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“)[3] křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem („obecným konsistoriem“); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papežovi návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoce. A v tom byl kámen úrazu.

Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících dvou let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže; Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi; Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo (vedl jej Albrecht Kostka z Postupic spolu s Marinim), určené zvlášť pro Francii (květen 1464), nedokázalo překonat mistrovské intriky a tlak kuriální diplomacie. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství.

Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ (obdoby dnešní OSN či předobraz EU) nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc. Celé jeho jednání bylo tedy neúspěšné.

„Z Čech až na konec světa“
I přes krach myšlenky Všeobecné mírové organizace se král nevzdal svých snah o odvrácení hrozící diplomatické a hospodářské izolace království („českého vředu na těle křesťanstva“ dle postoje papežské kurie). Aby čelil špatné pověsti Čechů v zahraničí, rozhodl se vyslat na cestu po Evropě další výpravu: tentokrát veřejně, s patřičnou slávou a nemalým finančním zabezpečením. Oficiálně však neměla žádný zvláštní úkol, ani charakter státního poselstva, nýbrž rytířské cesty králova švagra Jaroslava Lva z Rožmitálu; proto také průvodní glejt nevydal výpravě král, ale královna Johana: „… aby její pan bratr poznaje s mnoha stran lidské obyčeje a mravy, mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských…“. Vybraným rytířským chováním (cesty se účastnili i známí bojovníci Jan Žehrovský z Kolovrat a Burian ze Švamberka), smíšeným národnostním (Češi a Němci) i konfesním (utrakvisté i katolíci) původem a nákladnými dary pro panovníky měla výprava v zahraničí příznivě zapůsobit. (V pozadí byla samozřejmě stále myšlenka širší spolupráce evropských vladařů.)

26. listopadu 1465 vyrazilo čtyřicetičlenné poselstvo s 52 koňmi a jedním zásobovacím vozem z Prahy.

Cestu popsal ve svém deníku Václav Šašek z Bířkova. Tato práce inspirovala českého romanopisce Aloise Jiráska k napsání díla Z Čech až na konec světa.

Války s Uhrami a smrt

[[File:Adolf Liebscher – Jiří z Poděbrad nad obklíčenými vojsky.jpg|thumb|Král Jiří Poděbradský nad obklíčenými vojsky krále Matyáše u Vilémova]]
Dále se prohlubující nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Již roku 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav. Pius II. roku 1464 povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud a znovu tak učinil papež Pavel II. v následujícím roce, kdy se proti Jiřímu na domácí půdě zformovala Jednota zelenohorská, vedená Jiříkovým bývalým švagrem Zdeňkem ze Šternberka. Roku 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Formálně byl zbaven majetku i trůnu. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť, a postavil se do čela křížové výpravy. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech.

Jiří z Poděbrad za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů, a nabídl ji proto polským Jagelloncům, kteří o ni měli podmíněný zájem. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta.[6] Jeho srdce a vnitřnosti byly pohřbeny zvlášť v soudku vedle Rokycanova hrobu v Týnském chrámu na Starém Městě.[7]

„ V noci na sobotu ve dvě hodiny zemřel Jiří, král český, stálý milovník kalicha Páně. Na to v pondělí v hlavním kostele na Pražském hradě byl pohřben a střeva schována v Týnském kostele podle mistra Rokycany. “— Mikuláš Daczický z Heslowa

Fyzická podoba a antropologický výzkum

„ … člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný. “— Pius II

Antropologické průzkumy pozůstatků Jiřího z Poděbrad prováděl Emanuel Vlček a dle očekávání zjistil, že král trpěl velkou vodnatelností a obezitou, způsobenou patrně poruchou látkové výměny. Jeho portréty proto pocházejí vesměs z doby před jeho třicetinami. Měl velký žlučový kámen a změny na játrech, měřil kolem 165 centimetrů a v mládí utrpěl zranění obličeje a zlomeniny obou lýtkových kostí, jež mu však dobře srostly. Vyšetřením královy lebky zjistil Jiří Ramba, že výrazné oploštění a zmenšení levé poloviny obličeje jde na vrub růstovému zpomalení v dětství, nejspíše po tupém plošném nárazu – úderu na čelo i na levou tvář. Kromě vpáčené části levé čelní kosti (20×25 mm) lze soudit, že se vytvořil mohutný otok s rozsáhlým výronem krve do měkkých tkání tváře. Při hojení došlo ke ztuhnutí – jizvě původně zhmožděné okostice s redukcí většího počtu drobných cév vyživujících kost. V dalším průběhu vývoje se pak zpomalilo průběžné přirůstání horní čelisti a lícní kosti co do objemu. Na bradě a přední ploše dolní čelisti vlevo je kostní zesílení tvaru cibulové slupky, oproti okolí ostře ohraničené s nepravidelnými okraji. Toto zjištění svědčí pro osifikaci poměrně rozsáhlého krevního výronu pod okosticí dolní čelisti. Z období, kdy Jiřík již byl českým králem, pochází portrét na zámku v Častolovicích. Na obličeji je dobře zřetelná oploštěná levá lícní krajina a zbytnělá víčka s výraznou podočnicovou rýhou. Jde o známý poúrazový stav, kde jizva okostice pod jemnou vrstvičkou kůže při dolním okraji očnice vede k otokům obou víček, neboť brání řádnému odtoku mízy. Věrně je zachycena i asymetrická brada.

Váš komentář